čtvrtek 31. května 2012

Running woman

Tak jsem se zase dala do běhání.

Říkám zase, protože to není zdaleka poprvé. Vždycky jsem podlehla té představě, jak po ránu, s prvními paprsky slunce, vybíhám do polí a užívám si radost z pohybu. Kdoví, kde jsem k tomu přišla, asi jsem zmanipulovaná médii jako všichni. Problém ale je, že jsem se nikdy nedostala přes první pokus.

Nikdy jsem nebyla nějak fyzicky zdatná, ale zase to neznamená, že se nerada hýbu a nemám ráda sport. Jako dítě mě to dokonce bavilo hodně, ale pak člověk přijde do školy, kde se mu děti (a někdy i učitelé, i když nepřímo) vysmějou, že je tlustý a neumí udělat výmyk na hrazdě a radost z pohybu je pryč.

Běhání mě vždycky lákalo, protože to vypadá tak snadno. Nemusíte se učit žádná pravidla, nemusíte mít speciální prostory ani vybavení, prostě jenom běžíte. Ve stejném duchu se nese i většina článků o běhání, tedy alespoň ty, co jsem kdy četla já. Je to úžasný sport, procvičí úplně celé tělo a není k němu potřeba vůbec nic. V druhém odstavci článku se ovšem dozvíte, že do začátku potřebujete kvalitní boty* (podle rychlého průzkumu na netu minimálně 2000 spíš víc, hehe) a nejlepší samozřejmě je koupit si i měřič tepu a funkční prádlo. Tedy chápu, že všechny tyhle věci běhání určitě usnadní, ale kam se podělo to "vůbec nic" z prvního, náborového odstavce.

Pak se taky v těchhle článcích dočtete, jak vám běhání, jako ostatně jakýkoli sport, vyplaví do těla spoustu endorfinů a budete se potom cítit báječně. No nevím. Po čase jistě. Ale možná by měli začátečníky jako jsem já spíše varovat před tím pocitem, že chcete vyplivnout plíce, který se dostaví už po pár metrech. A jestli se dostaví nějaký pocit štěstí, tak je to na konci, kdy si uvědomím, že je to za mnou a neumřela jsem.

Přesto se do toho zase pouštím. Sama nevím proč. Asi že bydlíme u těch Lužánek, kde denně potkávám spoustu běžců, kteří vypadají spokojeně a fit. Kdo by takový nechtěl být. Je to vlastně taková reklama v reálu.

Aspoň jsem konečně realisticky zavrhla možnost běhat po ránu, protože jakkoli romantické se to zdá, v pět ráno jsem prostě nepoužitelná. Takže večer. Poté, co uložíme mimino ke spánku. Zatím si kladu malé cíle, dvakrát až třikrát týdně oběhnout park, což dělá asi 1,5 kilometru. Sama jsem zvědavá, jestli to vydržím dýl než měsíc.

Jo a ty běžecké boty nemám. Jen úplně obyčejné tenisky. Nehodlám vyhodit prachy za něco, co třeba nakonec využiju jen párkrát (a ne, nefunguje to jako motivace, to už mám vyzkoušené).

*Aby v tom byl ještě větší chaos, narazí člověk časem na články o tom, že nejlepší je běhat bos.